Původ ohařů

Sahá do počátku 14. století, do různých míst Evropy, nejdříve však do oblasti Pyrenejského poloostrova. Tam se začínají z velkých honičů vydělovat lovečtí psi, vyznačují se novým způsobem práce: už zvěř nehoní, neštvou, ale vyhledávají nosem a její přítomnost charakteristickým způsobem ukazují lovci. Než se tento způsob změnil k dokonalosti kterou dnes předvádějí Pointři, Setři i kontinentální Ohaři, uplynulo několik století.

Pro jejich vývoj byla rozhodující lovecká práce, zejména však vynález střeleckých zbraní na počátku 15. století, ale hlavně v polovině 16. století objevují se lovecké ručnice s kolečkovým křesacím zámkem. Se zhotovením první brokovnice  r. 1750 byl NKO jako vystavující pes žádán ještě více. Pernatá zvěř byla lovena před psem v letu, což znamenalo přechod od čistě vystavujícího ohaře k mnohostrannému loveckému psu.

Vedle honičů se objevuje lovecký pes nového typu, ohař. Jeho nejstarším typem byl španělský "bracce de punta" v jehož jméně se ozývá návaznost na honiče a brakýře. Jeho přímými potomky jsou dnes Španělský ohař a Portugalský ohař.

Velká záliba šlechty tohoto loveckého psa vedla k jeho rychlému šíření po celé Evropě i do velké Británie, kde se stal pointrem, psem který "ukazuje" vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně království českého, které mimořádnou měrou přispělo k vývoji ohaře drsno - čí hrubosrstého ( viz Český fousek ).
Na německém území byli známi tzv. staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ, šlo spíš o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení wüntemberčtí ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů, zejména typu Svatohubertského psa, včetně na ohaře nezvykle velkých, zavěšených ušních boltců a krčního laloku. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalostí, zbarvení byli tricolórně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psi, tzv. tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na ženichové partii, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 - 1880 přidali krev tehdy známého španělského ohaře, rovněž těžšího typu a přímého předchůdce anglického pointra. Klub chovatelů od roku 1891 vytvořil pečlivou chovatelskou činností z německého krátkosrstého ohaře jednoho z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec.